Když se před vámi objeví člověk, který vypadá, jako by právě zkoušel konkurz na hlavní roli v tragikomedii, možná vás to pobaví. Možná vám poleze na nervy. A možná vás napadne, co za životní příběh se skrývá za tou záplavou přehrávaných emocí, dramatických gest a hlasité potřeby být slyšet za každou cenu. Z psychologického hlediska jde o poměrně častý fenomén, jehož nitky často sahají ke smutnému dětství...
Afektované chování má často kořeny v rodinách, kde běžné projevy emocí nikdo nebral vážně. Když dítě zjistí, že tiché prosby nebo obyčejná radost u rodičů nevyvolají žádnou odezvu, začne přidávat na intenzitě. Učí se, že pokud chce pozornost, musí být hlasitější, dramatičtější, okázalejší. A tohle nastavení si nese dál do života. Psycholog James Gross, který se dlouhodobě věnuje výzkumu emoční regulace, ve své práci ukazuje, že strategie zvládání emocí, které si osvojíme v raném věku, se často stávají automatickým vzorcem pro dospělost.
Druhá vrstva toho příběhu je identita. Afektovaní lidé si kolem své teatrálnosti často budují i vlastní obraz – chtějí být ti, které nelze přehlédnout. Zčásti je to obrana proti pocitu vlastní bezvýznamnosti, zčásti adaptace na kulturu, která miluje show. Klinická psycholožka Marsha Linehan ve své slavné práci o hraniční poruše osobnosti popisuje, jak lidé s emoční dysregulací přirozeně tíhnou k přehrávání emocí, protože bez dramatického výrazu mají pocit, že jejich prožitky nemají váhu. Nejde přitom nutně o otázku diagnózy – přehnaná expresivita se objevuje i u lidí, kteří jinak žádnou formální poruchou netrpí.
Konkurenční boj o pozornost
Konečně, žijeme v době, která afektovanosti fandí. Sociální sítě nás naučily, že kdo chce být vidět, musí být výrazný. Tichá hloubka je sice krásná věc, ale v algoritmech ji nikdo neoceňuje. Philip George Zimbardo už v 90. letech mluvil o tom, že moderní člověk si pěstuje „sociální masku“ – tvář, kterou nasazuje pro publikum, aby obstál v konkurenčním boji o pozornost. Dnes se tahle maska přesunula online a ještě víc zesílila. Pokud vás nikdo nesdílí, skoro jako byste nebyli.
A tak za afektovaností nestojí jen individuální psychika, ale i tlak společnosti, která nás vede k tomu, abychom byli co nejvíc vidět. Ten, kdo je přirozeně tichý a zdrženlivý, dnes často prohrává. A kdo se naučil přehrávat, ten aspoň na chvíli získává světla reflektorů. Jenže čím víc hrajeme, tím víc riskujeme, že pod všemi těmi vrstvami líčidel a scénářů sami sebe ztratíme. Nakonec to není ta velká show, co nás skutečně definuje, ale to, co zbude, když všechno to přehrávání skončí a zbyde jen ticho.
Zdroje: Autorský text, Stanford Prison Experiment, American Psychological Association