Osmadvacetiletá Ayrin má partnera, se kterým sdílí radosti i strasti, tráví s ním každou volnou chvíli a věří, že jí pomáhá zvládnout těžké období. Jenže Leo není člověk. Je to AI chatbot, kterého si sama vytvořila v rámci OpenAI. Denně si vymění stovky zpráv, diskutují o jejích problémech, plánují společné „aktivity“ a dokonce spolu mají intimní chvíle.
„Vím, že není skutečný, ale dopad, který má na můj život, je reálný. Pocity, které ve mně vyvolává, jsou opravdové. Proto to beru jako skutečný vztah,“ svěřila se pro The New York Times.
Ayrin rozhodně není sama. Otec dvou dětí si vytvořil AI přítelkyni Sarinu prostřednictvím populární aplikace Replika. Přiznal, že mu pomohla zachránit manželství – poskytovala mu emocionální oporu v době, kdy jeho skutečná manželka trpěla poporodní depresí. A podobných příběhů přibývá. Virtuální společníci nabízejí neúnavnou pozornost, podporu a empatii, kterou v reálném světě mnozí lidé postrádají.
Digitální terapie, nebo past osamělosti?
Otázkou je, kde je ještě hranice mezi prospěšností a negativními dopady tohoto trendu. Podle některých psychologů sice může umělá inteligence pomoci zvládat stres a emoční vypětí, objevuje se ale stále více hlasů proti.
Studie publikovaná v časopise Nature zjistila, že uživatelé chatbotů, jako je Replika, často hlásí nižší úroveň úzkosti a pocit větší sociální podpory. Dlouhodobá interakce s AI partnery může vést zcela prokazatelně k izolaci.
„Když si lidé zvyknou na vztahy bez konfliktů, bez výzev, bez kompromisů, postupně se přestanou snažit udržovat skutečné mezilidské vazby,“ upozorňuje Sherry Turkle, profesorka sociálních studií a technologie na MIT. „Avataři vás mohou přimět k dojmu, že lidské vztahy jsou příliš stresující. Jenže právě napětí, výzvy a zranitelnost jsou tím, co nás učí empatii a skutečnému propojení s ostatními.“
Podobně kritický pohled přidává Michael Inzlicht, profesor psychologie na Torontské univerzitě. Ve své studii zjistil, že AI chatboti často projevují více soucitu než pracovníci krizových linek. „Problém ale je, že když se spolehneme výhradně na stroj, přestaneme se obracet na lidi. A tím si jen prohlubujeme osamělost, proti níž se vlastně snažíme bojovat,“ říká Michael.
AI jako (ne)dokonalý partner
Jedním z důvodů, proč si lidé budují vztahy s AI společníky, je iluze dokonalosti. Virtuální partneři nikdy nejsou podráždění, neunaví se a nikdy neodmítnou konverzaci.
„To, co AI nabízí, je verze vztahu bez negativních emocí – ale právě ty tvoří hloubku a autenticitu skutečných vazeb,“ varuje Eli Finkel, psycholog z Northwestern University. Podle něj může dlouhodobá interakce s chatboty změnit naše očekávání od reálných vztahů a učinit nás méně tolerantními vůči nedokonalostem skutečných partnerů.
Znepokojivé je, že osamělost je jedním z klíčových faktorů přispívajících k depresím a podle studií American Journal of Psychiatry dokonce zvyšuje riziko sebevražedných myšlenek. Pokud se AI společníci stanou jediným emocionálním pilířem člověka, může se uzavřít v iluzi vztahu, zatímco ve skutečnosti čelí ještě hlubší izolaci.
Zdroj: Autorský text, People, New York Times