Případ, který dodnes nenechává vědce klidnými, se odehrál v roce 2007 ve Francii. Do nemocnice v Marseille přišel čtyřiačtyřicetiletý muž, který si stěžoval na slabost v levé noze. Běžné vyšetření, rutinní CT, mělo odhalit banální neurologický problém. Jenže to, co snímky ukázaly, odporovalo všem dosavadním poznatkům medicíny. Místo zdravé mozkové tkáně se v jeho lebce rozprostírala obrovská dutina vyplněná tekutinou.
Záhada nabírala na absurditě. Muž vedl normální život. Pracoval, staral se o rodinu. Podle všeho by taková mozková kapacita neměla stačit ani k pochopení reality, natož k jejímu aktivnímu utváření. „Bylo to, jako kdybychom se dívali na snímek pacienta v kómatu. Jenže on tam před námi stál a mluvil,“ vyjádřil se neurolog Lionel Feuillet z nemocnice Hôpital de la Timone v Marseille.
Jak mohl člověk s minimem mozkové tkáně fungovat v běžném světě? Odpovědí byla extrémní forma hydrocefalu – poruchy, při které se v lebce hromadí mozkomíšní mok a postupně vytlačuje mozek na hranici existenciální nutnosti. Normálně vede tento stav ke smrti nebo těžkým neurologickým poruchám. Jenže tady se příroda rozhodla jinak.
Mozek: mistr adaptace
Vysvětlení? Neuroplasticita. Fenomén, který dokazuje, že mozek je mnohem flexibilnější, než jsme si kdy mysleli. Neurolog Henry Dufour z Hôpital de la Timone v Marseille k případu dodal: „Je to fascinující ukázka toho, jak si mozek dokáže přerozdělit klíčové funkce. Fungoval s minimálním objemem tkáně a přesto zvládal každodenní život.“
Neurověda už dříve zaznamenala případy, kdy si mozek dokázal poradit s drastickým úytkem tkáně – třeba po hemisferektomii, tedy odstranění jedné hemisféry. Pacienti, kteří přišli o polovinu mozku, se často naučili fungovat tak, že by na nich laik nic nepoznal. Jenže případ francouzského muže posunul možné hranice ještě dál. Pokud mozek přežije s několika milimetry tkáně, není na čase si přiznat, že o jeho fungování toho víme zatraceně málo?
Tento případ obrací vzhůru nohama představy o fungování lidského mozku. Jaké jsou hranice jeho adaptace? Mohli bychom se jednou naučit efektivně léčit neurologická poškození přesměrováním funkcí do jiných oblastí? A především – pokud mozek dále funguje i při drastické redukci tkáně, kolik z něho vlastně běžně využíváme?
Zdroj: Autroský text, Zdravotnický deník, NewScientist, Pro Quest, Cornell University, THE LANCET