Otroctví. Slovo, které by podle učebnic dějepisu mělo patřit minulosti, je ve skutečnosti stejně živé jako kdykoli předtím. Jen změnilo tvář. Místo okovů přicházejí neviditelné pouta. Místo tržišť s řetězy existují moderní sítě vykořisťování, jejichž chapadla sahají od pracovních lágrů až po systémovou kontrolu ženských těl. Kdo si myslí, že otroctví skončilo s abolicionistickým hnutím, ten zaspal dobu.
Byly doby, kdy se obchod s lidmi schovával do stínů. V Libyi se ale obchodní model vrátil ke kořenům – přímo na trh. V roce 2017 svět ztuhl, když CNN zveřejnila videa migrantů prodávaných jako dobytek. Cena? V přepočtu pár tisíc korun. Pár let poté je realita pořád stejná.
Libye se po svržení Kaddáfího v roce 2011 rozpadla na chaotickou změť milicí, které si rozdělily území jako kořist. A v tomhle bezzákonném vakuu se daří obchodu s lidmi. Ne, ne metaforicky – doslova. Zajatí migranti jsou drženi v detenčních centrech, kde se z „zadržených“ stávají otroci. Pracují bez nároku na odměnu, jsou mučeni, znásilňováni a někdy rovnou „přeprodáni“ dál. Kdo přežije, zaplatí výkupné – pokud má komu. Kdo ne, zmizí.
A co svět? Zpočátku se sice otřásl zděšením, ale pak Libye opět zmizela z titulků a s ní i osudy těch, kteří tam dál přežívají v podmínkách, jež by se hodily do 18. století.
Afghánistán: když stát rozhoduje o děloze ženy
Otroctví má mnoho podob, ale jednou z nejrafinovanějších je reprodukční diktatura. Afghánistán po návratu Tálibánu k moci v roce 2021 přestal být státem – stal se laboratoří státem posvěceného útlaku. A polovina jeho obyvatel byla úředně přeřazena do kategorie „majetek“.
Ženy už nesmí pracovat, studovat, vycházet ven bez mužského doprovodu. A nejde jen o sérii zákazů – jde o brutální systém, který z nich dělá chovné jednotky bez práva rozhodovat o svém vlastním těle. Sňatky v dětském věku? Legalizované. Totální zákaz vzdělání? Oficiálně stvrzen. Lékařská péče? Omezená natolik, že ženy často rodí v podmínkách horších než ve středověku.
„Ženská těla patří národu.“ Tento princip, kdysi propagovaný eugenickými režimy, dnes žije v praxi afghánského Tálibánu. Právo na vlastní život se ženám systematicky upírá ve jménu náboženské doktríny, která je považuje za pouhé prostředky k udržení populace. A trest za odpor? Veřejné bičování, věznění nebo smrt.
Slepota světa: vědomá, nebo pohodlná?
Moderní otroctví není jen fenoménem rozpadlých států. Vyskytuje se v podobě nucené práce, dětské dřiny na kakaových plantážích, sexuálního obchodování nebo „zaměstnaneckých“ smluv, které z lidí dělají novodobé nevolníky.
Je otázkou, jak dlouho si svět bude moci dovolit tuhle realitu ignorovat. Možná je totiž pohodlnější věřit, že otroctví je jen výjevem z učebnic historie. Skutečnost je ale daleko nepříjemnější – nejenže neskončilo, ale v některých částech světa je silnější než kdy dřív.
Zdroj: Autorský text, Walk Free, Refugees migrants, Reuters, APNews, EL Pais